Den 25. (10.7.)

Veselý strom

Pětadvacátý den, to už je čtvrtka dovči. Nevím, proč mám nepříjemný pocit, že se to krátí, když přede mnou jsou pořád dva a půl měsíce :)

Po delší pauze jsem zase použil flastry. Vzpomněl jsem si, že včera mě něco trochu tlačilo na plosce a ještě ráno to místo bylo červené. Kupodivu na obou nohách. Tak jsem to preventivně přelepil.

Na usínání to byl nejhorší kemp. Ještě po desáté občas kolem prohrčelo nějaké dítě v autíčku a sousedovic pes štěkat nejen na děti. Ale řekni mu něco, když ti ten soused pučil kladivo na kolíky od stanu. A když se ti nechce ze stanu.

Ale vstávalo se dobře. Probudil jsem se už před šestou. Přezbrojil jsem mlsací pytlíky na rozinky a mandle, protože předchozí fíky, mango, datle a kešu už padly. Přepral jsem, co se dalo, a chvilku po sedmé vyrazil. Dnes si trasu dost odlehčím. Vypustím pár zkratek přes kopce a tím snížím počet výškových metrů na polovinu. Nebudou sice tak hezké fotky, ale třeba mi to udělá dobře.

Mohl jsem mít psa. Hezký. Trochu jako dalmatin, ale spíš lovecký. Pán ho venčil na kole a říkal, že se mnou by mu asi bylo líp. On že má něco se zády, tak že s ním trpí. A že ten pes pochází z Francie, tak že by tam možná pookřál. Zatajil jsem mu, že by to se mnou, coby býložravcem, zas tak dobré neměl. Pardon, nevyfotil jsem ho, příště.

Na snídani, když nepočítám ten marný pokus pustit se v kempu do haloumi, jsem si v Stansu koupil biräweggä (makový závin), jogurt a jakýsi malý melounek. Tak abyste věděli, biräweggä není makový závin, protože hefe není mák, ale kvasnice. Ale je to výborné! Jogurt samozřejmě taky není jogurt, i když stál mezi jogurty. Ale je taky výborný! A meloun nezklame nikdy.

No a pak jsem šel. Víc po cyklostezkách než po mé značce, abych minimalizovat to převýšení. Krásnými městy a kolem krásných jezer. Když nebyl nikdo poblíž, tak jsem se i vykoupal (abych mohl bez plavek). Šel jsem kolem zubačky a rozesmál strom. Teda on se smál už když jsem k němu šel, ale smát se nepřestal, ani když jsem odcházel.

Převýšení nakonec stejně bylo o polovinu větší, než mapy slibovaly, ale nebylo to tak zlé, jako dny předchozí.

A teď už mám idylickou večeři. Nohy mi mrznou, protože, sedíc na schodech, je mám ve vodě jezera Lungerersee. Nevytáhnu je, dokud neumrznou, nebo dokud nepřiplavou piraně.

Dost jsem dnes přemýšlel, jaké jídlo mi chybí. A vyšly z toho jasně luštěniny. Což zdaleka ne každá restaurace ve Švajcu nabízí. Přesněji žádná – podobně, jako v Rakousku. Takže jsem stihl místní obchod chvilku před zavíračkou a sedím u vody s otevřenou plechovkou bílých fazolí v tomatě, k tomu přikusuji švýcarský sýr (on tady taky jiný sehnat nejde, teda kromě haloumi), k tomu kousek pečiva a zapíjím to broskvovým ledovým čajem. Prostě samé dobroty na skvělém místě. Další varianta byla dát si něco v místní hospodě. Něco, co by mi skoro jistě chutnalo méň, čeho by méň bylo, a co by stálo několikanásobek.

Přišel pán a čeká na piraně se mnou, ale nemá chudák na čem sedět. Očividně nejsem jediný, kdo potřebuje zchladit.

Potkal jsem dnes další poutníky. Už tak dvě hoďky před kempem, ale to jsem ještě neměl družnou náladu. Pak, asi po hodině, jsem narazil na ubytko pro poutníky. Ale když už jsem byl upnutý na kemp, tak jsem ho nechal jim. Přece jenom jsem tam byl moc brzo, i ten kemp je prozatím nejdřívější konec. No a cestou z obchodu jsem je viděl na recepci, tak mi to nedalo. Pražáci. Jdou letos Švýcarsko. Matka a dva synové. A taky byli upnutí minimálně na kemp :) Tempo mají pomalejší, takže už se pravděpodobně nepotkáme.

Uvidíme, jestli se mi dnes podaří jít i rekordně brzo spát, ale zatím by to nemělo cenu, je tu moc živo.