Den 40. (25.7.)

Hlava na hlavě

Místo na spaní bylo krásné. Trochu komáři, protože nedaleko byla bažina, ale když je na to člověk předem psychicky připraven, tak to není tak zlé. Ale kdo mohl tušit, že tam nebude signál?

Spal jsem tak 20 metrů od značky. Než jsem sbalil stan, dva poutníci po ní přešli.

Chvilku jsem pobíhal po okolí, abych našel ten signál, protože jsem měl strach, že jakmile na hodinkách zapnu dnešní aktivitu, nemusela by se už stáhnout včerejší. Ale dopadlo to dobře.

No a když jsem vyrazil, zjistil jsem, že o 200 metrů dál spali dva mlaďoši u cesty a o dalších 200 metrů dál další tři. Ale třeba to nebyli poutníci, ani na pozdrav neodpověděli. A nebo to bylo tou kosou. Spalo se mi dobře, ani jsem všechny tlumiče mrazu nenasadil, ale na cestu jsem si dal rukávy i nohávy a rozhodně se nepotím.

Ani o 200 metrů níž se pořád nepotím.

Minul jsem dalšího poutníka, co si na lavičce něco spravoval na batohu. S tím už jsme se aspoň s úsměvem pozdravili. Měl klobouk od stejného kloboučníka.

V prvním obchůdku jsme ze 4 zákazníků byli 3 poutníci. Masakr.

Za první vesnicí jsem měl na dohled v jednu chvíli i 15 poutníků. Myslel jsem si, že tak zapoutníkované to bude až ve Španělsku. Jestli to poroste tímto tempem, tak se v Compostele nepohnu. Ale naštěstí to byla výjimka.

Nicméně poutník už teď výjimka nebude, takže traktoristi a silničáři už se se mnou asi zdravit nebudou. Za chvilku tu asi budou poutníci jako vodáci na Vltavě. 

Za půl dne jsem potkal u cesty tři stánky na poutníky zaměřené. První mi připadlo, že nabízí alkohol, vodu a čaj. Ale obsluhovala to školačka, co vždycky vyběhla z baráku, když se blížil poutník. Tak třeba to nebyl alkohol, ale mazání.

Druhý stánek měl mušle, tedy znak Camina, a razítko. Razítko chtěl každý, protože v kostelech nejsou. A on je i s datumem a podpisem rozdával a občas mu někdo dal nějaký peníz. A vesele u toho vykládal a všichni se moc bavili, teda kromě mě, protože francouzština. Ale když dával razítko mně, tak mu řekli odkud jdu. A měl jsem jeho uznání. Asi.

Třetí stánek měl takové divné bochánky. Na pohled jsem netušil o co jde a když mi prodavač podával vzorek, musel jsem se ujistit, že je to vege. No a byla to nějaká jednolitá směs sušeného ovoce a oříšků. Móc dobré. Říkal, že je reprezentant firmy, která dodává vše pro ultratrail. Luca Papi (je ten nadšený reprezentant firmy).

Po obědě, což bylo dnes tak ve tři, se situace dramaticky změnila, už jsem nepotkal skoro nikoho. Teda jako v porovnání s Rakouskem a Švýcarskem to byly pořád davy, ale v porovnání s dopolednem nikdo.

Na noc jsem si vyhlédl jednu ubytovnu s hezkýma recenzema, ale když jsem tam tak v 5 volal, tak říkali, že už mají plno. Takže spím asi o kilák dřív a díky tomu, že jsem to věděl předem, tak jsem v jednom potůčku zvládl i otužileckou hygienu.

No a místo na spaní mám nádherné. Stan je na mechu. Očekávám, že do rána to bude kolem samá houba. Jen má být ještě o 5 stupňů méň než včera (včera 12, dnes 7, jsem taky zase o něco výš), takže přidám, či alespoň připravím, drtiče mrazu – pletené ponožky a termofolii.