Den 41. (26.7.)

Spát jako v mechu

Noc nebyla teplotně zas tak strašná, jak jsem čekal. Nevím, jestli pomohla fólie přes spacák, nebo ta koupel, nebo jestli se spletli v předpovědi. Teda určitě se spletli s deštěm. Pršelo fakt dlouho. Ne vydatně, ale dlouho. A ten strom nade mnou měnil jemné neškodné mrholení ve velké kapky dopadající na stan. Takže skoro v každém snu, co se mi zdál, se střílelo. A že jich bylo. Vždycky, když jsem se probudil, tak jsem se tomu musel smát.

A pak mám ještě zajímavý poznatek k rovnému mechu. Nenechte se napálit, je to normální klamavá reklama. Nablýskané pozlátko. Ten rovný povrch je sice většinou měkoučký, ale sem tam je pod ním kořen. A kořen v noci neuhne. Takže se člověk zanoří většinou těla do měkoučkého, ale něco zůstane viset na tom tvrdém kořenu. Příště vybírat nohama, ne očima.

Dnes jsou zatím poutníci v rozumném počtu. Občas jeden, dva. Do rozhovoru nikoho nenutím a je možné, že se do něj pustí jen ten, kdo umí i jiný než domácí jazyk. A těch asi ve Francii moc není.

Pustil se do něj úřednický pár z ministerstva školství. Statistici. Ptal jsem se, jak to teda mají tady s tou angličtinou. A prý jsou pro ně všechny cizí jazyky moc těžké. Zajímavý přístup. Přišla řeč i na ubytko, prý stačí většinou zavolat tak týden předem. Tak to mi asi ušetřili spoustu telefonátů. Říct, kde budu za týden, fakt nedokážu. Asi ne ani s přesností +/- 50 km. A myšlenka, že v nějakém hrozném počasí, nebo s vyhozeným kotníkem, budu muset plnit nějaký nedomyšlený plán podle seznamu ubytování, to bych to asi brzo zabalil. Ono už odhadovat s mapou na mobilu kde bych asi tak mohl skončit zítra je divoké. Ale jinak to ti statistici jdou taky po etapách a jsou z Paříže.

Na 15. kilometru byl obchod, tak jsem si s jasnou představou šel koupit snídani. Jogurt a buchtu. Jenže už poněkolikáté byly jogurty jen ve zvýhodněném čtyřbalení. A já půl kila jogurtu najednou fakt jen tak nedám a mít jogurt v báglu taky nechci. Takže minule to vyhrál pudink, teď vanilková rýže. No a buchta taky nic. Jako něco měli, ale nesplňovalo to mou představu. Takže vyhrály jakési bagetky. Sedl jsem před obchod, kde jsem měl odložený batoh, s kterým mě dovnitř nepustili, a jen co jsem začal jíst, přisedl klučina (o dvacet let mladší než já). A nebyl to poutník. Maximálně poutník čekatel. Předpoklady má, jeho strejda byl 40 let misionář v Africe. A přes vykládání o pouti a strejdovi, u kterého mi mezi řečí nabídl buchtu, tu, kterou jsem tak chtěl, že on už se vrací, takže ji nebude, což jsem samozřejmě s díky přijal, jsem se dozvěděl i to, že strejda mu moc pomohl, že už teď drogy nebere. Poseděli jsme dlouho a bylo to takové fajn. Vypadá, že měl neveselý život. A o tom se těžko vykládá i v rodném jazyce, natož v cizím.

Jo a to jsem chtěl zrovna psát o tom, že při tomto počtu poutníků už se mi nestane, že protijedoucí auto zastaví a řidič mi dá jahody. Člověk nemá dělat unáhlené závěry. Jahody nebo buchta, lidi jsou hodní i tady.

Odpoledne jsem párkrát popošel s Vivian, andragožkou z Paříže. Teda pokud si správně myslím, že to cizí slovo znamená vzdělávání dospělých. Loni šla nějaký poslední úsek Camina, tak letos předposlední. Říkala, že chodí ráda sama, ale dvakrát vypadala, že na mě čeká. A pak se ptala i na jméno, tak jsem vám ji vyfotil. I protože se stydím, že jsem nevyfotil toho klučinu, co mě obdaroval. Reportér na baterky.

Odpoledne se trasa zase vylidnila. Až po hodně dlouhé době jsem narazil na pár z Normadie, ale s těma jsem byl jen chvilku. Měli čtrnáctikilové batohy a dost se trápili. A na ubytování to měli ještě daleko.

Tak jsem je opustil a o kousek dál narazil na Doroty, francouzsku, co žije 20 let v Quebecu a váhá, jestli se sem vrátit či ne. Tu jsem doprovodil pár kiláků k jejímu ubytku a překvapila mě tím, že si ho domluvila dnes ráno. Takže to možná ještě někdy zkusím.

Původně jsem chtěl jít až tam, co ten pár s těžkými batohy, ale nikde tam kolem není les a je dost větrno a posledních asi 10 kiláků nebylo ani mezi pastvinama místo na stan. A v cestě se objevilo ubytko La Rose de l'Aubrac, u kterého si někdo v recenzích stěžoval, že jídlo bylo bezmasé. Tak to jsem zkusit musel. No, postele jsou sice plné, ale za 5€ si mohu postavit stan a za další 2€ se mohu i osprchovat. A WC a dobití pwb je v ceně. Jídlo sice už není, ale mám tu darovanou buchtu a možná si udělám i tu druhou čínskou polévku, ať ji pořád netahám.

Takže to mám vlastně jako levnější kemp. Už tu stojí 5 stanů. Musím se někoho zeptat, jestli je to běžné u každého ubytování.

A u cesty se objevily kilometrovníky, které vypadají konzistentně. Jako že na dalším je zhruba o tolik kilometrů méň, kolik jsem opravdu ušel. Nejsou asi na každém kilometru, ale lepší než nic. Ten poslední ukazoval 1435.