Den 52. (6.8.)

Kamča a Pavča za mě platí

Tak jo, přespal jsem v boudě. Stan do rána jakž takž uschnul.

V noci mě probudil komár, tak jsem už potřetí použil repelent. Za pět šest mě probudila nějaká myška. Jak ta mohla vědět, že chci v šest vstávat? Ale venku žádné velké světlo, takže jsem ještě polodřímal asi tak do půl sedmé a posnídal něco málo ze široké nabídky polystyren & arašídy. No a v 7:15 už valím. A cestou budu pojídat mandle, rozinky a mango. A jestli nebude dost ovoce u cesty, tak dojde i na tu müsli tyčinku, co už pěkně dlouho tahám :)

Myslím, že tenisky se do Španělska nepodívají. Včera jsem dělal večer revizi. Pomalu se začínají klubat malíčky a tenčí se podrážka. A to je ještě nemám ani měsíc. Že já jsem si neschoval ten záručák. :) No, uvidíme. Taky záleží, jestli půjdu kolem sportu. Ideálně aspoň 3x, než se zase rozhoupu. Já vím, chtěl jsem jít bez bot a teď uvažuju už o třetích ...

Říkal jsem si, že jestli půjde cestou do prvního města (asi 17 km) něco sníst, tak udělám zastávku. Možnost se naskytla v A Lamothe. U gite tam paní měla i "samoobslužný bar" s drobnostma, co by mohly potěšit žaludek hladového poutníka. Už se tam čtyři těšili. Dva kluci a dvě holky. Náhodně se tam sešli chvilku přede mnou.

Z vegenabídky jsem si dal něco mezi koláčkem a sušenkou, banán a vajíčko natvrdo. Brambůrkám jsem odolal. A pak z nás bylo zase pět samostatných poutníků.

Dobře se na tu snídaňovou kombinaci šlape.

Před vstupem do města Eauze jsem zmapovat všechny restaurace. Vege samozřejmě není, ale čekat hodinu, než otevřou ty nevege, to se mi nechce. Ale našel jsem v mapě poklad, Pizza Venezia. Ti mají otevřeno a v podstatě žádná zacházka. Posedím, dobiju pwb, možná na WC vyperu, ... Když jsem přišel na místo, žádnou pizzerku jsem nějak neviděl. Musel jsem se zeptat kolemjdoucí kde to je. Ukázala. Fotka přiložena. Myslím fotka pizzerie, ne kolemjdoucí. Byl to nečekaný zážitek a ne vše z mých plánů se v této pizzerce podařilo uskutečnit :) 

Ale jinak Eauze taky super. Jen Google ani mapy.cz nedomyslely, že když je dnes fiesta tady, budou ty otvíračky hospod trochu jinak.

Plný průměrné pizzy jsem přišel na náměstí plné nadprůměrných stánků. Ale i lidí. Takže jsem to jen trochu omrkl, ochutnal armagnac a pokračoval v pouti.

Dnes mám pocit, že celý den jen dávám semínka do zubů (rozuměj "jím ostružiny") a vyndávám semínka ze zubů (rozuměj "vyndávám semínka ze zubů"). Celkem dobrá zábava na neděli.

Dopo jsem chvilku šel s Adrianem. Něco mezi 30 a 40, prý je v managementu firmy, která pro UNICEF vyrábí a dodává něco dětem do Afriky. A vedle toho je někde jako volený politik a pak ještě cosi třetího. Takže toho má fakt hodně a možná proto tak valil. Nějaký ten kilometr jsme pokecali, ale pak se cesta zvedala a já jsem se nechtěl potit, tak jsem ho nechal jít.

K vodě na praní jsem se dostal až v Mancietu. Kohoutek s pitnou u kostela. Pár poutníků mě u toho minulo, pár i něco prohodilo. Třeba Kamila a Pavlína. Samozřejmě Francouzky, ale jejich jména mají u nás tyto obdoby. Rozloučili jsme se po chvilce s tím, že je beztak dojdu.

Došel jsem je kousek za městem a cesta s nima hezky utíkala. Samozřejmě učitelky, ale vedle toho dělají divadlo, jedna maluje, druhá hraje na kytaru, k tomu lezení, ..., pořád bylo o čem se bavit. Po pár km nás došel i Adrian a taky mu nevadilo s holkama zpomalit. Každá z holek měla jiné problémy s nohama. Kamila měla včera asi něco v botě a nechtělo se jí to řešit, ale podvědomě tomu uhýbala a z toho jí nějak opuchlo koleno. Pavlína přemýšlela, proč ji tak bolí plosky, až přišla na to, že asi doma nechala vložky do bot.

Kamile jsem vnutil aspoň na vyzkoušení hůlky (takže jsem měl dlouho lehčí batoh – přiznávám to, aby mě někdo nepodezíral z dalšího dobrého skutku) a nakonec prohlásila, že zítra je kupuje. Pavlíně pomoci nebylo, ta si zase zítra koupí vložky do bot.

Spolu jsme dorazili až do Nogara. Věřil jsem, že tam se najím. Tím spíš, že mám tři tlumočníky. Ale přestože se opravdu snažili, fakt, skončili jsme jen na pivu.

V hospodě u velkého stolu už jeden poutník seděl, tak jsme přisedli k němu. Myslím, že Alan. Původem Angličan, teď Němec. Dnes začíná. Ale čeká ještě na ženu a děti. A hádejte, kde se s tou ženou před tušim sedmi lety poznali? Ano, správně, na Caminu. Ona Francouzka, on Angličan, tak jako kompromis žijí v Německu. A teď jdou dětem to Camino ukázat.

Vůbec se mi nechtělo je opouštět, ale cesta volá. Když jsem se natahoval pro lístek, že si zaplatím to pivo, tak ho Kamila sbalila. Že je to na ně. Za ty hůlky a fajn cestu a ... A byla nesmlouvavá. Tak jsem říkal, že je to těžké přijmout. Že jsem školství opustil kvůli penězům a teď za mě v hospodě platí učitelka. :) Ale šel jsem.

Jo a to ještě když viděli, jaké mám šance se najíst, tak říkali, že udělají sbírku. Holky měly sýr, Alan byl ochoten dát snad všechno, že teprve začíná, takže ještě jíst nepotřebuje, ... Ale to jsem jim rozmluvil. Ale dojalo mě to na dlouho.

Teď už jsem ve stanu u vinohradu a dojedl jsem francouzské galettes (polystyrény, francouzsky to zní lépe) a cacahuètes (arašídy, francouzsky to zní taky lépe) a dal jsem si i nějaké to mango, ale to už jen tak na chuť, když je ta neděle.

To jsem vám možná ještě vlastně nepřiznal. Že mám radši pondělí než neděle. To bych nikdy nečekal, že se mi může stát. Ale už to tak je. Prostě neděle je kvůli té zavíračce problémová. Ale je to asi poslední neděle ve Francii, to je smutné.