Den 59. (13.8.)

Psychoterapie

V komentářích na Stravě jsem se dozvěděl, že cenu českého piva si pamatuju dost nepřesně. Dezinformovaný pán se ale u snídaně neukázal, takže jsem to nemohl napravit. V lepším případě jen doma brečí, že chce do ČR, v horším už je na cestě. Ale stejně mi třeba LA a Vlachovice přijdou jako nesrovnatelně turisticky atraktivnější, než tento kemp. A abyste měli srovnání, dám do fotek dnešní snídani. Nebyl to švédský stůl :)

Hrozny začínají sládnout. Říkala to paní, co neodolala. A to chutnala modré.

Včera jsem dopoledne nepotkal nikoho a dnes dopoledne se mi asi nestalo, že bych naopak nikoho před či za sebou neviděl.

Když jsem jednou předcházel kluka a holku, tak se ke mně ta holka přidala. Prostě chtěla jít o něco rychleji a já jsem byl společensky přijatelná záminka. Čímž začala má dnešní asi třiapůlhodinová psychoterapie. Jessica je totiž psycholožka. Od Benátek. Svobodná. Stav zmiňuji ne pro mou ženu, ale pro nejmenovaného kolegu, který říkal, že než se vrátím, tak se ožení. (Takže jestli to nesplníš, tak Jessica, viz fotky. Ne že by si tě vzala, ale šel bys na psychoterapii ty). Cesta hezky ubíhá když je čemu se zasmát. Nepracuje teda jako psycholog, ale dělá HR v nějaké nadnárodní firmě, která vyrábí něco dentálního. Takže samozřejmě mají SAP, Business One. A taky má gravel jako já. A ten kluk, se kterým jsem je potkal, je Enrique, od Barcelony, takže z nás nejvíc místní. Občas ho něco nakoplo a doběhl nás a pak jsme mu zase občas zdrhli. Když jsme se seznamovali, tak se smál, že jsem Antonio, protože mu prý říkají Banderas. Že jsou stejní, jen ten druhý víc vydělává. Bylo fajn, že nám občas dělal osvětu. Třeba o zdejším míchání muslimské, křesťanské a židovské kultury a životního stylu. Nebo jak je to s těma dvojjazyčnýma názvama měst (kdyby někdo nevěděl, tak ten za lomítkem je baskický, třeba Pamplona/Iruña). Zkoušel mě i naučit baskicky poděkovat, ale to jsem nedal. Jessica je z oblasti, kde nářečí je dost podobné španělštině. Takže, přestože se ji nikdy neučila, občas Enrique něco vykládal a ona z toho něco přeložila do angličtiny.

Dorazil jsem s nimi až do Estelly, kde to oba dnes balí. Tak jsme se na památku vyfotili, oni si našli Albergue Municipal a já hospodu, ve které mám problém si vybrat. Skoro vše je vegetariánské či až veganské. Posadili mě k zásuvce, takže mi ani neva, že jim to trvá. Objednal jsem si salát a brambory s česnekovou zálivkou a oni ty brambory asi pochopili jako předkrm. Už je mám skoro v sobě a salát nikde. Ale mám dnes už druhé pivo, takže se na ně nedokážu zlobit.

Po obědě konečně přišel čas na siestu. Vyhlédl jsem si parčík u kostela mezi dvěma vesničkama. Budou tam stromy, takže stín. Budou tam lavičky, takže odpočinkem nepohorším. Jenže než jsem vytáhl karimatku, přišla si k nedalekému stolu sednout paní s dvěma psy. A než jsem sundal boty a zalehl, přišel i pán, s tácem jídla. A jali se stolovat, což by nevadilo. Jenže menší z těch psů se je jal hlídat. Takže zuřivě štěkal na každého, kdo šel kolem. A panička zuřivě štěkala na něj. Po půlhodině jsem to vzdal. Zalepil puchýř z nových bot a šel dál.

Odpoledne opět sám. Ale není to špatné, dopo pokecat a odpo si zapoutničit. Jen jsem si tak zvykl, že vesnice jsou pár kilometrů od sebe, že jsem přestal hledět do mapy. A teď to mám k té další najednou 10 kilometrů a kvůli vodě to nemůžu zapíchnout dřív.

Ale když slunce klesá k obzoru, tak se najednou jde nesrovnatelně lépe, takže do Los Arcos jsem dorazil v pohodě. A tam jsem zjistil, že asi mají podobnou zábavu, jako v Pamploně. Býci v ulici. Protože si neumím představit, proč jinak by v jedné měli kolem dveří zátarasy. Snad to bude vidět na nějaké fotce.

Stan jsem postavil asi kilometr za městem, pár metrů od Camina, na strništi. V dáli párkrát zahřmělo, ale na straně po větru, tak snad to bude OK. Namazal jsem nohy a zítra asi budu dokupovat Compeed. Naštěstí na trase je víc lékáren než potravin. A jdu přes Logroño, tam jich bude ... Dokonce je tam Decathlon, to bych možná mohl vyměnit ta děravá trika. Uvidíme.