Den 67. (21.8.)

Temně duní

Nakonec jsem se pod tou střechou cítil tak nějak moc na očích. A taky mouchy byly protivné. A ... Šel jsem postavit stan na strniště, jen kousek zpátky.

Mělo to spoustu výhod a jen jednu nevýhodu, hluk aut, ale ta brzo zmizela.

Když jsem usínal, tak se ze země ozývalo takové pravidelné dunění. Tak nějak si představuju, že by mohlo být slyšet, když lupiči kopou tunel do banky. Ale tady? Do Leónu je to k bance aspoň 10 kilometrů. No ale pak asi někde otevřeli okna a k dunění byly i výšky. Španělská verze technoparty. Přímo z vesnice, od které jsem poodešel fakt jen kousek. Hluk aut zmizel jako mávnutím čarovného proutku. Dávej pozor, co si přeješ.

Jak jsem tak poslouchal libozvučnou neměnnou melodii, uvědomil jsem si, že mě bolí noha. Teda, že bolí jinak než normálně. Napřed jsem si myslel, že mám v patě třísku a poprvé použiji pinzetu. Ale kdepak tříska, pata je naříznutá. Vůbec nevím, že bych na něco šlápl. Tak jsem to zalepil a nespal dál.

Ale pak jsem usnout musel. Protože se mi zdálo, že jsem mafián. A někdo mi dal do auta spoustu masa. A nebyl jsem si jistý jakého. Drsný sen. Pro vegetariána dvakrát. Šel jsem to řešit za kmotrem a víc si nepamatuji.

Chvilku po sedmé vyrážím.

V dáli hýká osel a v ještě větší dáli jsou ve světle vycházejícího slunce vidět hory, které, jestli to vyjde, bych si časem mohl prohlédnout i z druhé strany.

Ve městech bývá cesta často značená mušlemi v dlažbě. V Leónu jsou o krok napřed, mají díry po mušlích v dlažbě.

V centru Leónu jsem čtvrt hodiny před otevřením informací (kde bych rád nechal dobít pwb) a půl hodiny před otevřením katedrály.

V klidu si zapojím pwb do nabíječky a přeskládám věci do malého batůžku, abych mohl León poznat nalehko. Ať aspoň čekám aktivně. V 9:16 mě na informacích informují, že nic neuschovávají ani nenabíjí. Tak jsem to zase přeskládal zpět a šel na zkrácený městský okruh. 

Dnešní předpověď je 36°C. Pro León.

Je hezké procházet město než se zaplní lidmi. Když policajti budí bezďáky, zametači vyplachují ulice, poutníci opouští albergue, ...

Když jsem po prohlídce svačil za městem, tak kolem mě neprošel ani jeden poutník. Těsně před jedenáctou. Takže kromě mě už všichni dávno putují.

Pouť byla přesně podle očekávání – pro reportáž naprosto nepoužitelná. Ale já jsem spokojený. Chtěl jsem to a mám to. Popřemýšlel jsem si, zazpíval, ...

Dnes přibylo mladých poutníků s malým batůžkem, ale třeba je to náhoda.

Přesně podle nezávazného předběžného plánu jsem to zabalil v Hospital de Orbigo. Původně jsem teda chtěl do kempu (kvůli kterému jsem nešel dál), ale pak mě napadlo, že by bylo lepší, kdybych mohl zakempit na zahradě nějakého albergue. Tak jsem se šel zeptat do jednoho, který má na neaktuálních mapách že je jen pro poutníky, jestli o nějakém vhodném neví, a milá maďarská děvčata mi řekla, že už jsem ho našel. Pokud dám 3€. Albergue Parroquial. Vede ho Maďarka a jako dobrovolníci se tady po dvou týdnech střídají dvojice z Maďarska. Dnes je tu prý asi jen 6 hostů a z toho jeden je Slovák. Jen jsem zapomněl, jak vypadá.

Koupil jsem si parádní večeři (cibulová tortilla, k tomu okurky s cibulkama a olivama, tři nealko piva a dva pudinky), prohrál souboj o to, jestli něco z toho dokážu nechat na snídani, pokecal s krajanem, …

Slovák je Slovákomaďar, počítačový designér, žije v Portugalsku a jde podruhé, protože poprvé skončil se zraněním a tři měsíce se léčil (mám pocit, že únavová zlomenina). Batoh mu váží asi 14 kilo, protože má i noťas.

Ošetřil jsem poslední problematický prst a třeba se zítra bez toho nehtu půjde lépe. Jsem zvědavost sama.

Jestli u sousedů nezačne technoparty, tak asi přehodnotím svůj vztah k alberguím. Minimálně v tomto úseku, kdy se opravdu jde podél silnice. Ale spát se mi bude těžko, protože jsem se přejedl jak ...

Do cíle by to mělo být 280.