Den 68. (22.8.)

Vtipný Belgičan

Je za mnou jedna z nejklidnějších nocí. Chvilku sice u bazénku někdo poslouchal klasickou hudbu, ale je to vůbec hudba, když neduní zem? Nechápu. Teda nechápu, že ho nevyhnali komáři. Já jsem kvůli nim musel ustoupit s vybíráním fotek na dvorek.

Slovák říkal, že vyjde taky kolem sedmé, ale nějak jsme se nepotkali. A v těchto místech je několik alternativních cest, takže šance na setkání je o to menší.

Alternativní cesty možná vysvětlují i to, proč potkávám tak málo poutníků.

S politováním, vzhledem k nejmenovanému klanu příznivců, musím říct, že městečko San Justo de la Vega mě zklamalo. Čekal jsem něco, co bude víc reflektovat slávu jména Just. Co se dá dělat.

Zato město Astorga, to byla špica. S biskupským palácem od Gaudího, v kterém biskup nikdy nebydlel. Dal jsem si u něj parádní svačinu. Hořkou čokoládu s bagetou. Protože včera (ještě před maxivečeří) dal zažívací systém první znamení, že úplně všechno nezvládne. Je fakt, že když zvážím, že každý den beru vodu z asi deseti různých zdrojů a k tomu nemyté ovoce, tak je zázrak, že nic podobného nebylo už dřív. Ale samozřejmě s dietou to nepřeháním. Aspoň zatím. Cestou z albergue jsem dojedl brambůrky, ty se špatně nosí. A na oběd už jsem si dal pizzu s pivem.

Zbývá ještě pár kilometrů a už se odpojím od silnice a bude to třeba zase hezčí.

Vypadá to, že během tak pěti dnů přijde ochlazení a velké srážky. To úplně nesedí s plánem čím blíž Compostele, tím víc se vyhýbat alberguím (kvůli nebezpečí breberek, prý se jich pak člověk těžko zbavuje). Uvidíme. 

Krajina se opravdu zlepšila jakmile se začala zvedat. Radost pro oko. Teda nejsou to Alpy, ani Pyreneje, ale v porovnání s tou pustinou dole ... Šel jsem zase sám, ale odpoledne byl někdo kousek přede mnou. Snažit se ho dohnat by v tom vedru byla sebevražda, tak jsem to nechal být. Byla to o něco starší žena než já a padla na lavičku asi 150 metrů před hospodou (o které nevěděla). Když jsem k ní došel, tak první, co řekla po pozdravu, bylo, že potřebuje pivo. Tak jsem říkal, že tím pádem musí být Němka. Ale byla to Francouzka, což z přízvuku nebylo vůbec poznat. Ale věděla, který nápoj je za těchto podmínek nejvhodnější. Tak jsme asi čtvrt hodiny kecali, místo abychom přešli těch 150 metrů. Problémy s botama má větší než já, nemá data, jde podle papírové brožury dva roky staré (takže je občas překvapená), ... Ale rozhodla se v té vesnici pro dnešek skončit a mně se ještě chtělo jít, tak jsem šel. Ale její brožura spolu s tím, že jsem cestou potkal jeden nelákavý přístřešek pro turisty, mě ovlivnily, takže jsem si, místo přístřešku dál v lese, v následující vesnici našel albergue, kde mě nechali postavit stan. A stihl jsem i společnou večeři, takže jsem u stolu pokecal s Belgičanem, Francouzema a Číňankou, co žije v Německu. S Belgičanem byla sranda, konečně někdo, kdo má rád vtipy. A Číňanka se vyptávala na cestu a zážitky.

Zítra je celkové klesání přes tisíc metrů, takže to pro levačku nebude nic moc. Malíček pořád ještě zlobí, i když příznaky zlepšení jsou. Pravá noha už je v pohodě.

Zbývá asi něco málo pod 240 kilometrů. To už ty Merrelly nemají moc času abych si je oblíbil. Ale minimálně mají výhodu v tom, že nepodkluzují. Jsou terénní.