Den 76. (30.8.) Fisterra 2 

Maria, Triin, Inga a Zvoneček

7:50, opouštím Albergue Cotón.

Pár set metrů přede mnou mladá skupina, ty bych mohl dojít a pokecat, ale místo toho mě při focení došla stará skupina. Družná nebyla. Tak jsem došel ty přede mnou, ale taky nebyli družní. Nebyli vlastně ani mladí. Tak jsem utekl i jim. Trochu jsem měl strach, jestli nejdu moc rychle, protože mi tak jemně zvonilo v uších. Ale naštěstí se ukázalo, že to je zvoneček na batohu někoho z té skupiny. Zněl mi v hlavě ještě několik kilometrů poté, co jsem je předběhl. Říkal jsem si, že to přezpívám. Ale jediná písnička, které jsem byl v tom stavu schopen, byly rolničky. Dalších pár kilometrů jsem si tedy zpíval, broukal a pískal rolničky. Až pak se mi podařilo přejít na jiný song. Ale ani jsem ho nedal celý a začalo mi zvonit v uších znovu.

Jediné vysvětlení, co mě napadlo, bylo vodič nevidomého. Proti tomu se nedá nic namítat. I když jeden nevidomý dal s vodičem B7 i bez zvonečku. Tak jsem to vzdal a hodně zpomalil. Chlap jak hora a na batůžku má zvoneček. Sám. Zvídavý člověk se zeptá, ne? Tak jsem se zeptal. Jestli by mi mohl říct, z jakého důvodu má ten zvoneček. A on se usmál, a že mohl. A řekl "Jo, to je můj malý zvoneček". Víc jsem se ho radši nevyptával, protože jestli s tímto jde delší dobu, tak musí být šílený.

Pak mě ještě v rámci toho zpomalení předešel děda s malou, tak šestiletou, vnučkou. Ti byli fajn. A pak jsem došel Marii. Pravděpodobně taky zpomalila kvůli zachování zdravého rozumu.

Maďarka Maria. Učitelka tělocviku (a bývalá baskeťačka) v důchodu. Říkala, že druhý zvoneček má manželka toho hromotluka. Bylo fajn pokecat a v klidu na zvonění zapomenout. Loni Maria šla Camino s kámoškou, celé Španělsko, letos si to zopakovala sama a přidává k tomu Fisterru a Muxii. Teda říkala, že kousek před Compostelou to už chtěla zabalit, ale věděla, že by si to celý život vyčítala. A že život v důchodu je super, tak si ho nechce výčitkama kazit. Letos šlo podle ní Camino výrazně víc lidí než loni. Tak jsem ji překvapil, když jsem řekl, že jsem čekal víc.

Přes den jsem si všiml, že v mladém vysázeném eukalyptovém lese by stan asi postavit šel. Ale taky jsem si všiml, že je tam po ránu dost mokro. Asi jsem se za těch pár nocí v alberguích rozmazlil.

Těším se, že bych třeba už dnes mohl zahlédnout oceán. Už to k němu je vzdušnou čarou slabých 15 kiláků.

Na dvacátém kilometru je snídaně strávená, tak jdu na malý oběd, pozdní sváču. U hospody stojí sanitka a leží poutnice (a několik poutníků se různě pohybuje kolem). Nekomplikoval jsem situaci a dal si chladnokrevně tortillu. Snad to děvče nepadlo právě z tortilly. No a pak jsem stíhal ty co odešli, když odjela sanitka. 

Dvě Estonky. Abych nebyl neslušný okamžitým vyptáváním na neštěstí, tak jsem napřed pozdravil. Až pak jsem se zeptal. Ale holky moc nevěděly. Říkaly, že to je problém, když jde někdo sám a nikdo ho nezná a pak se něco stane ... Tak jsem se jim hned představil, abych nebyl nezodpovědný. I když mě samozřejmě za mnou znají všichni a ti přede mnou mi nepomůžou, že? ;) No ale dali jsme se do řeči, s Triin a Ingou. Triin je tu popáté, dvakrát s manželem, jednou s dcerou, ... Doporučila mi dokonce jít do Muxie po zelené. Samozřejmě používá mapy.cz. Ony chválily ČR a já samozřejmě Estonsko (když tam moje holky byly během mé pouti spokojené). No a když pak skončilo vytahování se, Inga se mnou natočila asi desetivteřinové video a od Triin jsem dostal dárek. Estonský odznáček. Měly dokonce dva, tak jsem si mohl vybrat. Vzaly je prý pro zvláštní příležitosti. Šly z Porta a už ani nečekaly, že nějaká dostatečně zvláštní příležitost nastane. Takže teď musela Triin vybalit celý batoh ... Milé to bylo. A ještě Kačce prý pošlou něco k pletení. Beztak nějakou Estonskou specialitu.

Trochu jsme se s holkama zdrželi a výsledkem bylo, že jsem se zapletl do další skupinky. Děda s vnučkou potěšili, ti jsou milí. Paní je asi vnuččina maminka. Nový je pes, který nikomu nepatří. Předpokládám, že ten to tu z nás zná nejvíc. No a problém je poslední člen, pán Zvoneček. Děsí mě, že se to rýmuje s Toneček. Já přece nikoho k šílenství nepřivádím, ne? No, trvalo mi to zase několik kilometrů, než jsem se dostatečně vzdálil. On je totiž tak na půl kilometru slyšet.

Co se trasy týče, tak prvních 30 kilometrů ze Santiaga bylo hlavně lesem, druhých 30 už spíš volnější krajinou. Ale obojí nádhera. Oceán jsem nakonec nezahlédl, ale zítra to přijde. Skončil jsem v albergue v O Logoso a do Fisterry zbývá něco málo přes 30 kilometrů.

K večeři jsem po dlouhé době šel na menu – u albergue je i malá restaurace. Polévkou mě překvapili, přinesli talíř a mísu – ať si naberu kolik chci. Tak jsem si dal tak normálně. Když to neodnášeli, tak jsem si ze slušnosti přidal. A když pořád nic, tak jsem to dojedl. Jako druhé mi jako vegošovi nabídli špagety s kečupem a sýrem. Tak jsem si říkal, že se budu cítit jako sám doma, když se mi nechce ani otevřít plechovku. Ale překvapili podruhé, ty špagety byly zapečené v misce s nějakým móc dobrým sýrem. Aspoň že zákusek byl obyč :)

O půl deváté z pěti lidí na pokoji tři spí. Tak vyberu fotky a jdu taky. 

© 2023 Antonín Košulič. Tleskačova 1713, Kuřim 664 34 
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky