Den 8. (23.6.) 

Jazyk není problém 

Dobré páteční ráno. Noc zas tak dobrá nebyla. Bouřka sice nepřišla, ale vítr foukal víc než slušný. Připadalo mi, že jsem kvůli němu každou chvilku vzhůru. A vždycky jsem u toho zahýbal prstama na nohách a řekl si "to není dobré". Teda jasně že to byla jiná slova, ale pořád v tomto smyslu. Jako ne že by mi ty prsty omrzly, většinu noci jsem ani neměl spacák na sobě. Ale ten puchýř na levé ... I když už mě stresuje jen jeden ze tří, takže vlastně super. Ale v noci jsem to tak nadšeně nevnímal.

Hodinky noc zařadily k těm lepším. Asi jsem si koupil nějaký sadomaso model – když se jim líbilo techno a teď toto.

Rozhodl jsem se zapracovat na rychlejším odchodu. Sice do plánované hodiny to nebylo, ale skoro. Když člověk vypustí ty dlouhé meditační chvilky (ležíce na karimatce a čučíce do stropu stanu, sedíce na prkýnku a čučíce do dveří, ...), tak se dá odejít podstatně rychleji. Vypadl jsem chvilku po sedmé. Vlastně ono je to na Stravě vidět.

Vítr se neutišil, Norové to odhadují na sedmičku. To bych se moc nemusel potit.

Prvních pár kiláků vede kolem Dunaje. Nádherná masa vody. Škoda, že jediná písnička, která se mi s Dunajem pojí, je Vídeňský valčíček. Na ten se nedá jít. Každá polka ho strčí do kapsy.

V kempu byl cyklista s naší vlaječkou na kole, tak jsme se museli dát do řeči. Argentinec, přiletěl s kolem do Prahy a jede přes Německo a Rakousko do Maďarska a ještě kamsi dál. Myslím, že vracet se chce ze Slovinska. Taky hezký plán :)

Rozhodl jsem se posnídat na benzínce, protože v Persenbeugu nevidí obchod ani jedna z mých map. Tak jdu kousek po hlavní místo po turistické a těsně před benzinkou cedule jak kráva. Billa 400m. Nevím, na koho bych to mohl svést.

Je devět a mám po snídani. S melounem. To je den. Na hodinkách pípají komentáře ze Stravy, ale nečtu je hned. Teď mám endorfiny z melounu, tak si to můžu dovolit pošetřit.

Přecházím Dunaj zase na opačnou stranu. Na mostě fouká tak, že si musím přidržovat klobouk a občas se musím i chytit zábradlí. Super, že takový vítr stan ústrojí. Už mi ho dost lidí chválilo. Ale vesměs cyklisti, takže jsem jim vysvětloval, že pro ně to není, že oni by museli tahat trekové hole. Ale mají pravdu, stan je super. Když je na rovině.

Zásadní zpráva pro milovníky hub – nerostou. Už jsem za poslední dny něco lesů prochodil a nic.

Včera mě hodinky neděsily jen nabíjením. Když jsem chtěl před usnutím odeslat trasu na Stravu, tak nic. Udělal jsem přesně to samé, co každý předchozí večer, a hodinky udělaly přesně to samé, co nikdy. Samozřejmě po několika restartech (2x mobil, 1x hodinky) to dobře dopadlo, ale ty nervy, ty nervy. Už jsem měl v zásobě jen poslední nápad – vystoupit a nastoupit ze stanu, ale to už by bylo zoufalství.

Zpomalení na cestě – lesní jahody. Člověk se z nich sice nenají jako z třešní a trvá nasbírat hrst, ale odolat nejde.

Zjistil jsem další výhodu slamáku. On už teda i tak aspiroval na perlu výbavy, než si to trochu pokazil svými sklony k ulétávání (Šári, dík za tu šňůrku, bez ní by už nebyl). No, tak na nová fíčura je, že je super na cvičení s očima. Takový ten cvik "zaostřit nablízko a do dálky". Takže střídám zaostření na krempu (jestli se tak jmenuje ta vodorovná část nad očima, je to můj první klobouk, takže v terminologii i zde trochu tápu) a pak na ty hory, co mě asi čekají.

Jsem se tak kochal přírodou, koněma a krásně posekanou cestou, že jsem si ani nevšiml, že ta cesta už není moje. Rozuměj jako že du blbě. To se mi v prvním týdnu nestalo.

Kurňa, nevydržel jsem, a v polední pauze, vlastně dnes i obědové pauze, protože jsem si koupil makový závin, jsem nahlédl do vašich komentářů. Kdo vám vykecal, že mám nové kalhoty? To byla samozřejmě otázka řečnická. Musím si dávat víc pozor, co píšu. Nerad bych se dostal do role Sváti Kuřátka (mladší či sklerotičtí čtenáři si dohledají). Teď se nechám vmanipulovat do módní přehlídky a příště budete chtít, ať jdu chvilku po proudu Dunaje. Zajímavé, že to je to nejhorší, co mě napadlo. Ale zase přijít o vaši podporu by bylo pravým opakem fenomenálního, takže já to nějak snad nafotím. Selfíčko od pasu dolů jsem ještě nikdy nedělal. A nemohou to asi být kalhoty pohozené na louce, protože z toho by nebylo patné, jak moc mi sluší.

Jsou místa, a nejsou moc daleko, kde očividně leje jak sviňa. Doufám, že než tam dorazím, tak se to vyleje.

Dočetl jsem komentáře až po Klárku a začínám přemýšlet, kde sehnat nějaké výstřední kalhoty. Mně už ty moje přijdou v podstatě normální.

Narazil jsem na strom, na kterém rostou boty, ale vypadají už přezrále.

Během dne jsem několikrát zaregistroval dva chodce. Klučina a chlap v mém věku. Oba na těžko. Do seznamování se nehrnu, ale teď je zase klučina kousek přede mnou a já ho dotahuji a nemám kudy ho nenápadně obejít. A nějak mám pocit, že se netěším na davy ve Španělsku :) Tak jsem ho docvakl a bylo to fajn. Pětadvacetiletý nábytkář na cestě z Bratislavy domů, to je někde ještě 3 dny dál po značce. Celkem jsme se i nasmáli. Třeba tomu, že má stejnou vyrážku. Takže mě musel vyfotit – kalhoty mi samozřejmě záviděl :) Díky němu už se těch davů zase tak nebojím. Jenže končil v Zeillemu a mně přišlo škoda nepokračovat, když se tak dobře jde. První den co nepaří. A vítr stíhá vysušit jakýkoliv náznak potu. Takže se loučíme.

Ale po pár kilometrech začalo poprchat, takže jsem začal uvažovat o přespání v lese. A tu ke mně přijíždí baronka na koni. Teda neříkala že je baronka, ale ani neříkala, že není. A přízvuk měla hogo fogo, když se z hřbetu svého ryzáka omlouvala za svou angličtinu. To kdyby slyšela Korpaková (učitelka angliny na gymplu), že se mi někdy v životě omluví nějaký západní cizinec za svou angličtinu. A ještě k tomu skoro určitě baronka. Ten kůň byl fakt super. Ale zpět k našemu rozhovoru. Takže napřed ze mě baronka vytáhla odkud a kam jdu. Pak jsem se jí zeptal, jestli si myslí, že by někomu vadilo, kdybych tam přespal v lese. A ona na sobě nenechala znát, že mluvím o jejím lese. Blahosklonně řekla, že asi ne. Ale pak dodala, že je v okolí spousta sedláků, co rádi někoho ubytují na svém nuzném statečku. A doporučila mi například poslední farmu v Hoolsbergu po levé straně. Ani to nebyla moc zacházka z cesty. Jo a to jsem zapomněl říct, že baronku jsem potkal, když jsem omylem opět mírně zbloudil. No, takže doporučení baronky jsem vzal jako rozkaz a valil do Hoolsbergu. A cestou se rozpršelo jak sviňa a nepřestalo, ani když mě paní z poslední farmy vlevo vysvětlovala, že jde o nějaký omyl. Nepřestalo, ani když jsem se o půl kiláku dál ptal na jiné farmě, jestli neví o někom, kdo by ubytovával. A ani když jsem se zase o půl kiláku dál ptal další paní, jestli bych si za její zahradou nemohl postavit stan. Bylo to jediné rovné místo široko daleko. No ale pak mě to přestalo bavit a už bydlím kousek dál. Je na mě sice vidět ze silnice a ze dvou statků, ale nevypadá to jako místo, kterého by si kromě mě mohl ještě někdo cenit. Tak snad mě nikdo nepřijde vyhodit.

A jinak teda na dnešní cestu v teniskách jsem ošetřil jen jeden ze tří puchýřů a vypadá to, že to snad stačilo.

Vlastně se mi i ulevilo že to ubytko nevyšlo, protože bych asi nedokázal vstát tak brzo, jako ve stanu. A dnes asi půjdu spát nejdřív za celou dobu :)

No a než jsem to stihl dát na Stravu, tak kolem stanu proběhlo zvíře a byly slyšet hlasy. Radši jsem vystrčil hlavu. Delegace. Z jedné farmy holka se psem, z druhé manželský pár. Tak já na ně "Hej hola, kdo z vás umí anglicky?" Slečnu to tak vyděsilo, že vzala roha i s vlčákem. Ale pán byl natolik zvědavý, že se mou otázkou nedal odradit. Sice neuměl anglicky ani slovo, ale vytáhl ze mě úplně všechno. Od trasy přes váhu stanu až po stravovací návyky a rodinné poměry a nevím co ještě. Takový bodrý pán. A dycky to, co jsem mu vyložil rukama nohama, tak on vyložil německy své choti. Kdybych pil kafe, tak mě pozvali. A kdybych se zkusil zeptat na ubytování o jednu jedinou farmu dál, tak bydlím u nich a vykládáme si do noci. Jo a říkal, že vlků se nemusím bát, že tu měli kdysi jen jednoho, co přišel z Čech. Tak jsem řekl Enčúldign a on se smál, až se za břicho popadal:) Takže jsem nakonec usínal taky s veselou náladou.