Den 20. (5.7.)

Šťastní důchodci

Včera jsem se z hospody dostal do campu za mírného deště. Pořádný začal zase až jsem zalezl do stanu. A trval minimálně do tří, kdy dorazili nějací dva nešťastní řečtí cyklisti a stavěli si vedle mě stan.

Společnost mi v noci dělali ještě slimáci. Dovnitř se sice nedostali, ale vždycky, když jsem se probudil, tak jsem jich pár odcvrnkl ze stanu. A do stanu se sneslo pár kapek. Doufám, že jsem nějakého ráno nezabalil podobně jak toho pavouka.

Po cestě jsem vypral v korýtku s tekoucí vodou u jednoho baráku. Takové tady bývají v každé vesnici alespoň tři. A jak jsem se pustil do praní, tak jsem zjistil, že si tam někdo chladí láhev proseca. Ještě že to nepiju. :)

A dnes mě na cesté potěšila skupinka čtyř důchodců. Rozhovor byl celkem standardní, ale když jsem se vzdaloval, tak jsem zaslechl "No jo, on je mladý" :)

Za tři dny tu budou běžecké závody. Ale nechce se mi čekat :)

Kolik tak může mít nosnost ten dětský vozík za kolo? Prosvištěl kolem mě starší pán a vezl si starší dámu. V dáli jsem pak viděl, jak zastavil a ona si vystoupila :)

Myslel jsem si, že docházím skupinu děcek, ale byla to skupina asi 15 důchodců. Na batozích mušle. Jdou etapově rakouskou část. Každý rok 5 dnů, každý den 20 kilometrů. Letos prý naposled. Část z nich uměla anglicky, takže jsem je předcházel asi čtvrt hoďky. Krásné povídání. Dvojčata, vnoučata, ..., všechno možné. Nejmladšímu bylo 71 a nejstaršímu 84. Měli už za sebou taky nejvyšší bod Camina …

Ale nakonec jsem se od nich trhl a kousek před nima hned nechtěně sešel z cesty. Aby viděli, jak našinec umí číst značky. Čučel jsem samozřejmě do mobilu.

V Radinovi se počasí vymklo kontrole. Zase bouřka. Zachránila mě autobusová zastávka. Ale půl hodiny pozorovat jak prší mě moc neba. A na zdřímnutí to tu moc není. Napřed jsem to napsal a pak jsem se zamyslel, jestli je to opravdu pravda. A pak mě probudila až změna větru. Aspoň mě tu nedoženou ti důchodci.

Nahodil jsem pončo a vyrazil. A nedaleko za mnou jsem zahlédl pláštěny. Tak to mě málem dostali.

Ale nebyli to oni. Byla to jiná trojka v pončech. Tak jsem se ze zvědavosti nechal dohnat. Teda napůl zvědavost a napůl kalkul, přece se v tom ponču nezavařím.

Taky Jakobswegaři, taky štafetoví. Fajn lidi, ale angličtinou ne moc poznamenaní. Zajímavé bylo, že jedna z nich uvedla v život můj dávný nápad. Na levé noze měla tenisku a na pravé sandálu. A jako zlepšovák ještě červený igeliťák na ponožce. Nepřivedlo ji k tomu nepravidelné rozložení puchýřů, ale sebeublížení. Pochopil jsem, že si nějak vrazila hůlku do paty. Měla ji otejpovanou a nemohla na ní mít tenisku.

Naše cesty se rozdělily hned u prvního kostela v Bludenzu. Já se teda kostelům nevyhýbám. Rozhodně navštívím denně víc než ten jeden, kde si otisknu razítko. Ale kdybych měl jít do každého, to bych ještě nebyl ani v Antonu. A oni do každého jdou, protože berou všechna razítka. 

Dnes už jsem se s nimi nepotkal, ale zato s deštěm hodněkrát. Silný i slabý, dlouhý i krátký, ... Nevadil mi. Když je k tomu dobrá teplota a nefouká vítr, je to v poho. A když má člověk pončo a nemusí používat hůlky, což dnes bylo OK.

Nocleh jsem si naplánoval v kempu u Rankweilu. Ale jak tak čas letěl a déšť mě zpomaloval, přehodnotil jsem to. Taky ty mokré nohy jsem nechtěl zbytečně trápit – nebyl jsem si jistý, jestli to není moc koledování si o puchýře. Takže jsem se rozhodl najít něco v takových třech vesnicích za sebou – a když tam nic nebude, tak nabrat vodu a postavit stan.

V první vesnici ani ťuk. Ve druhé přede mnou parkovalo auto, vystoupila starší dáma a ptala se kam až dnes jdu. Tak jsem po pravdě řekl, že tam, kde najdu místo na spaní. Že mám stan. A ona že jestli nechci přespat u ní. To mi samozřejmě přišlo moc, ale jí ne. Takže už jsem osprchovaný, bydlím v pokoji syna, popíjím domácí peprmintový čaj a paní Gudula vaří vegevečeři. Dceru má veganku, takže na stravovací úchylky je zvyklá. Ale sama je taky dost eko. Jen manžel, který je zrovna na cestách, se nechce masa vzdát – když ho sousedi tolik vyprodukují.

Tak to bude taková hezká noc na rozloučení s Rakouskem. Mokrý stan vysuším až ve Švýcarsku.

K večeři byly nové brambory, fazolové lusky a salát. A jako zákusek čerstvé maliny. A pak jsem se dozvěděl spoustu věcí o zdejším kostele. Zevnitř jsem ho sice neviděl ani neuvidím, ale o žádném z té spousty po cestě nevím víc :)