Den 21. (6.7.)

Za tři týdny do Švajcu

Gudula mi u snídaně poradila appku na počasí. MeteoSwiss. Už zase poznám jak je venku aniž bych musel vystrčit ruku ze stanu! Zajímalo by mě, jestli ve švajcu používají nějaký MeteoAustria.

Odcházel jsem dojatý. Samozřejmě ne kvůli appce, ale kvůli té dobré duši a zajímavému povídání. Museli jsme se s Gudulou obejmout. Měl jsem pocit, že tím objímám i ty, se kterýma si píšu na Stravě. A pak jsem si cestou na Stravě přečetl komentáře a trochu si dojetím i poplakal. Nebojte, nikdo to neviděl, snažím se naši zemi reprezentovat důstojně ;)

Už to vypadá, že dnes fakt přejdu do Švýcarska. Trochu jsem chtěl už včera. Nevím, jestli abych mohl vykládat, že do Švajcu se dá dojít za 20 dnů, nebo abych si to byl schopný zapamatovat. No, tak v mém případě se to nedá. Ale za tři týdny snad v pohodě. A to se taky pamatuje dobře. Ale ještě tam nejsem.

V Rankweilu mě zaujala krásná bazilika. A málem jsem byl na videu ke konci školního roku :)

Poslední kilometr v Rakousku. Oproti všem předpovědím najednou mrak. Slunce paří a do toho začíná kapat. Pončo mě vytáhnout nedonutí. Přece jsem ho před chvilkou, v rámci prací přestávky, narval do kapsičky. To se jen se mnou chce ta krásná země rozloučit duhou, to bude paráda. Tak jsem v rámci čekání na ten krásný optický jev vytáhl foukačku, abych se s Rakouskem taky rozloučil. Ukázkou toho, co jsem se tu naučil. Ukázka byla rychlá, duha nepřišla, s pončem jsem ustoupil. Stejně potřebuje pořádně vysušit. Takže po poslední chvilce deště na sobě suším pončo a pod ním suším to vyprané prádlo. A mám pocit, že něco je špatně, ale stejně je mi dobře. I bez té duhy.

V jednu hodinu středoevropského času jsem překročením řeky Rýn opustil Rakousko a vstoupil do Švýcarska. Všechno je tu úplně jiné. Děti se tu už rodí jako Švýcaři, na škodovkách jsou švýcarské značky, krávy jsou fialovější, ... No ale nějaké rozdíly fakt jsou – třeba lidi se zdraví jinak. A mám pocit, že ten jazyk není němčina. A hlavně cesta je značená zase jinak.

Ve čtyři jsem dorazil k nádhernému přístřešku pro turisty. Být o pár hodin víc, tak neváhám. Ale takto bych z toho Švýcarska dnes moc neviděl. Je to 15 km do kempu, takže si to snad vyčítat nebudu.

A nelitoval jsem, ta krajina je nádherná. Sice se zase kvůli focení šlo pomalu, ale to je radostné zpomalení.

Odkvetly růže, tak čichám levanduli.

Už několikátý člověk mi řekl, že si myslel, že mám na zádech dítě. Klobouk, odložený na karimatce, nečekají.

Já jsem zase nečekal, že město Appenzell by mělo být nějaké výjimečné. Ale vlastně je to asi první švýcarské město, kromě Ženevy, co jsem si prošel, takže se nemám co divit. Ale hezké fakt bylo.

A nezapomněl jsem vybrat hotovost. Většina kempů totiž zatím karty odmítala, tak jsem nechtěl narazit.

Pár kiláků před kempem jsem začal přemýšlet, proč jsem tam nezavolal, když jsem byl u toho lákavého přístřešku. Jako jestli fungují. Asi kilák před kempem jsem začal pociťovat déjà vu. Ale dřív, než jsem podlehl panice, se za obzorem vylouply karavany.

Takže chvilku před osmou jsem už mohl začít sušit. Slimáka jsem nesl jen jednoho, malého, na podložce pod stan. Než slunce zapadlo, stan je suchý a já můžu do sprchy.

A pak spát.

Až dodatečně jsem zjistil. Že kdybych se lépe učil zeměpis, tak bych o 3 kilometry neminul Lichtenštejnsko. To bych si přece nemohl nechat ujít. Ale co už, nejsem turista, jsem poutník, tak by mi to zas tak moc vadit nemělo.