Den 47. (1.8.)

Le Jardin se Suzan

Tak dobrou noc mi včera přišli dát Emerique a Marie Liza. Lidi z městečka dole. Přinesli další knížky do knihovničky a povykládali, že chatu dělal nějaký mladý architekt (Elias Guenoun) a je ze dřeva z demolice domu dole. A z okna je vidět zámek (který jsme dlouho nemohli ani jeden najít, ale Emerique ho našel). A Emerique kamarádí s Krpálkem, protože fotil judo.

Včera jsem zapomněl popsat veselou příhodu, jak přede mnou šla maminka, kluk a holka. Děcka tak desetileté. Holka se opozdila a asi se mě chtěla zeptat, jak je to daleko. Tak jsem jí řekl, že nemluvím jazykem jejího kmene a jestli ona neumí anglicky. A ona utekla, jako bych ji chtěl znásilnit. Ale ne k mamince, k bráchovi. Všichni na mě počkali a brácha byl mluvčí, protože uměl anglicky nejlépe. A hned jak se jmenuji a odkud a kam a ... To mě moc pobavilo a cesta do města hezky utekla. Jen jsem zapomněl jména :(

Samozřejmě nic není dokonalé. Chata byla celkem cítit po nátěru. Večer a i v noci tam bylo velké vedro. Plechová střecha taky vydávala zvuky jak chladla. Nejhorší asi bylo akustika. Ne chaty, ale širého okolí. Dva kilometry ode mě, dole ve městě, měli nějakou show. Že jsem slyšel ohňostroj kolem půlnoci nepřekvapí, ale že i všechnu tu hudbu a komentáře ...

Naštěstí komáři to zabalili hned po ohňostroji a dali pokoj až do rána. Mohli teda ráno počkat ještě čtvrt hoďky. Ale půl ne, to už by bylo moc. Říkal jsem si, že ten průsek dolů by byl super, kdyby souvisel i s východem slunce. A souvisel. Takže jsem fotil a fotil :) Kdyby komáři vydrželi dél, tak bych ten východ propásl.

Jo a pudink k nedělní snídani je hezký nápad, ale nesmí se před tím ve vedru nést patnáct kilometrů na zádech. Prostě furt tady nějaký ten prostor ke zlepšení je. A taky se mi začíná prodírat triko. Decathlon je francouzský, ne? Půjdu ho reklamovat. Když to nevydrží ani jednu dovolenou ... ;)

Zajímavé je, že přestože člověk spí na kopci, tak se probudí a zase jde do kopce. Aspoň na něco se dá spolehnout :) 

Dnes mě v půli cesty čeká Figeac, to by mohlo být taky hezké místo. I když na mapě perel je vyznačený až Moissac, tak uvidíme.

Se snídaní z externích zdrojů jsem nepočítal, ale když jsem v Montredonu viděl nabídku sendvičů, řekl jsem si, že by byl hřích ten pudink nezajíst. Pan domácí, Frank, ale já bych spíš řekl François, nevypadal slovem "vegetarián" zaskočen ani uražen, a dokonce mě nechal vybrat si, co tam bude. Ale já jsem samozřejmě řekl, ať to udělá jako pro sebe. Šlo teda hlavně o sýr. Dal mi na výběr tři. Nějaký prý výborný francouzský (a vyndal obří kus z lednice), pak plísňový, který si mi netroufal dát (a vyndal další obří kus z lednice), a pak nějaký eurosýr (a vyndal z lednice pytlík). Čest národa jsem zachránil, když jsem u třetího řekl, že to jsem nemusel jít do Francie. Pokýval nad lichotkou a řekl, že za to mi dá ten svůj oblíbený, plísňový. Super. Seděli tam ještě dva kluci, asi tam nocovali, a když François skončil, tak si řekli o ty samé :)

Dnes mám na Frantíky štěstí. A mluvil jsem španělsky! Doběhl mě Francisco. Napůl Španěl, napůl Švýcar. Takže jde, no, spíš běží, ze Švýcarska. A konečně někdo až do Compostely. Takto rychle jsem zatím šel jen když mi jednou ráno byla fakt velká kosa. Naštěstí spí ve Figeacu. 65letý důchodce, který má za sebou snad 40 maratonů, takže toto byla prý jeho běžná rychlost. Osobák na maraton má nějakých 2:36, NY běžel třikrát, bývalý hodinář, barák má i na Kanárech, protože ženu má Kanárku. Batoh mu s vodou váží jako mně bez, rezervace si dělá ob den, dětí a vnoučat má plno. Strašně jsem si užíval, kolik toho španělsky umím. Jako samozřejmě objektivně je to málo, ale na druhou stranu samouk a "talent" na jazyky ... Ztracený čas (jako to učení) rozhodně nebyl.