Den 49. (3.8.)

Château de la Motte

S klukama jsme nijak neponocovali a ráno zmizeli dřív, než jsem vylezl ze stanu. Tak jsem i vypral. Ale než jsem odešel, vyšli zase zpoza rohu, kde snídali. Takže jsme vyrazili spolu.

Jerry (má dvojčata a jedno z nich je Tonda) a Olivi. Asi je na místě přiznat, že u většiny jmen jen odhaduji, jak by se mohly psát. Případně to píšu tak, abych si vybavil, jak jsem to slyšel.

Oba maratonci. Sice lepší než já, ale ne zas tak dobří, jako ten Švýcarošpaněl. Říkali toho spoustu, i když do angličtiny se pouštěl jen Olivi, to je ten učitel. Třeba, že jestli pojedu domů vlakem, tak se prohnu. Je stála cesta autem do Figeacu přes nějaký Blablacar 25€ a vlakem by to prý bylo asi 70€.

Včera jsem se radoval, jak už automaticky zdravím bonjour. Jako rodilý Francouz. Tak dnes mě kluci pobavili, že už z jejich bonjour každý místní pozná, že nejsou v tomto kraji zdejší. Takže asi jak u nás.

Došli jsme spolu svižně až do Moissacu. Teda myslel jsem, že se rozejdeme hned na začátku, protože jsem se po deštivé noci rozhodl jít chvilku mimo značku (mimo mokrou trávu), po silnici. Ale jim se ta myšlenka zalíbila. Možná víc proto, že jsme si tak ušetřili kopec. Takže pak hned navrhli vynechat i kopec druhý. Aplikace mapy.cz si je získala.

A díky nim jsem se dozvěděl třeba i to, že těsně před prázdninami byl prý v Moissacu hurikán a spadlo tu 86 mm srážek za 45 minut. To nám vykládal jeden místní pán.

Jinak kolem cesty je čím dál víc palem a zahrádkáři pěstují i artyčoky.

Prozradil jsem klukům trik s infocentrem jen chvilku před tím, než mě v něm odmítli. Ale odmítli mě slušně s tím, že skoro za rohem je La maison de pelerins, který je přesně na toto určen.

Prošel jsem si tedy bez batohu "celý" Moissac a myslím, že když si ho dáte před dříve doporučovanými městy, tak by se vám mohl líbit. Já to mám v opačném pořadí, takže nadšený nejsem. Sice to je staré město, ale domy jsou spíš cihlové a omítnuté, což oproti těm kamenným ... Chtěl jsem napsat, že je to jako na Francouzské (ulici v Brně), a vtom jsem začal potkávat místní cikány. A oni mají normálně ve francouzštině stejný přízvuk, jako v češtině. Úplně jako bych slyšel "dylina".

Odpoledne následovala klasická mezihra s obchodem, který otevře až odejdu, procházka s nasazováním a sundáváním ponča, a pak zajímavé městečko Auvillar. Nějak tak si představuju, že to bude vypadat ve Španělsku. Takže mě to překvapilo a potěšilo víc než Moissac.

No a nesmím zapomenout zmínit, že Francie teď nabízí ovoce daleko víc, než jsem schopen sníst. Jerry a Olivi včera teda klidně šli i do sadových nektarinek a kiwi, ale mně bohatě stačí ty švestky a ostružiny.

Na spaní jsem si vybral místo kousek, pár kilometrů, před Saint-Antoine. Ať se mám zítra na co těšit. Mél by to být les, rovinka. Samozřejmě pokud mě cestou něco nezaujme. Zaujala mě jen taková zajímavá kamenná věž, ale byl k ní zákaz vstupu, patří k nedalekém zámečku.

Zbývalo mi něco málo přes kilometr, když u mě zastavil protijedoucí Peugeot. Starší manželé. Prý kde budu spát, jestli ve svatém Tondovi. Tak já, po pravdě, že mám stan, a že tudíž pravděpodobně v lese. A oni se smáli že ne, že mám přespat u nich na zahradě. Tak říkám, že přece někam jedou. A oni že to neva, že to otočí. A ukázali mi v mapě kam jít. Samota, dokonce má jméno, Berdoulet. Tak jsem šel, a po chvíli kolem mě projel jen ten pán. Takže paní asi nechal v hospodě, ať zatím objedná.

Krásný starý kamenný dům, velká zahrada, ve stodole záchod a zásuvka. A okoupat se prý můžu v bazénu. Takže mám zahradu a vlastní bazén. Pořádný. Zase pokrok. Pán nasedl do auta, ale zase hned vysedl. Prý jestli nechci na tu večeři s nima. Přišlo mi to hloupé, ale on vypadal, že by mu to udělalo radost. Tak mi nakonec víc hloupé přišlo odmítnout. Jel jsem. V autě jsem pochopil, že večeři dělá jeho boss, což mi nedávalo smysl. Ale z vykládání o rodině vyplynulo, že svému bráchovi říká bros. Takže jsme jeli k bráchovi. No, nemá cenu vás napínat, beztak víte, kam jsme jeli. Chvilku jsem si ještě říkal, že by to mohla být nějaká zámecká restaurace, ale nebyla. Takže vezl mě Maurice, nejstarší z bratrů, hlava rodu. Zámeček už přepsali na syna, ale ten je s rodinou někde na dovolené, a proto se o něj teď stará dvojka rodu Jacques. Došlo mi, že peněženku mám asi zbytečně.

Jacques říkal jako vtip že čekal, že přijde vegetarián, ale večeře byla opravdu vege. Meloun jako předkrm, pak nějaká omeleta, co se určitě nějak jmenuje, pak rajčata s česnekovou zálivkou, samozřejmě výborný chleba s máslem, pak broskve a nektarinky, a nakonec sýr z Alp. K tomu červené z vedlejší vesnice.

Měli přehled nejen o Čechách a Moravě, ale o kdečem. Moc příjemní sedmdesátníci. Kdyby nezačalo pršet, tak tam možná ještě plkáme. No a ze stejného důvodu teď nespím ve stanu, ale v podkroví, kde je 7 postelí jako ve Sněhurce.

Psal bych dál, ale ráno vstávám na snídani a kdybych nevyrazil na pouť, tak co by si o mně mysleli. Tak jen abych nezapomněl. Jejich historie sahá do 13 století, zámeček (Château de la Motte) byl ve 14. století postaven coby pevnost a v 16. byl přestavěn do současné podoby.

Omlouvám se, že o tak velkém zážitku píšu tak stručně, ale fakt musím spát. Google k zámku a rodu bude vědět beztak víc.

Do fotek dávám jeden obchod abyste viděli, co vše mapy.cz berou jako supermarket.

Jo a ten les, kde jsem chtěl spát, tak ten je samozřejmě taky jejich.