Den 50. (4.8.)

Uklízím Camino

Snad ke mně bude paměť milosrdná a budu si to všechno aspoň chvilku pamatovat. Jdu do Svatého Tondy, ale tak pozdě jsem ještě nikdy nevyšel. Za pár minut je poledne.

Včera se ve mně bila potřeba fotodokumentovat s potřebou chovat se alespoň trochu reprezentativně (co jen běhací trenky a nejčistší ze dvou trik při večeři na zámku dovolí). Takže jsem nefotil vůbec a radši sledoval, třeba jak se jí meloun příborem. Tak pardon.

Byl jsem zvědavý, v kolik se ráno bez budíku proberu. 6:30 bylo v podstatě co jsem si přál, protože snídaně byla nabídnuta s tím, že nesmí být v 6. A u večeře jsem zmínil, že zpravidla v 7 vyrážím. Vyšlo to. Vzbudil jsem se o půl. Po pár minutách Maurice (teď už vím, že jsem obě jména trefil. Celé je to Maurice de Boisséon, mladší brácha je Jacques de Boisséson a Mauriceova manželka Dorothée de Boisséon. Tu bych teda správně nenapsal.) nastartoval na chvilku motorovku. Originální způsob, jak naznačit poutníkovi, že je čas snídaně, aniž bys musel do schodů. Sbalil jsem vše a seběhl dolů, abych už pak taky nemusel do schodů. Na snídani jsem si dal cereálie s mlékem, Dorothée cereálie s kafem (doslova – nasypeš do misky cereálie a zaliješ je kafem), Maurice jen dýmku. Myslím, že ji odkládá jen na spaní.

Nevím ani, jak došla řeč na program, ale říkali, že musí zlikvidovat nějaké tou vichřicí poničené stromy. Že na silnici, kde jsme se potkali, zakrývají značku vedlejší silnice, a to že je celkem velký problém. Tak jsem řekl, že jim trochu pomůžu, že můžu vyrazit klidně o 2-3 hoďky později. Dorothée žasla, Maurice mi dal rukavice a jelo se.

Byl to super zážitek, čistit Camino. Maurice řezal motorovkou (takže ji ráno asi nestartoval kvůli mně), Dorothée nakládala na vozík drobnější větve a já na korbu teréňáku větve velké a klády. A kolem chodily davy (jako davy, za tu dobu odhaduju 25-50) poutníků a já se smál, že pro ně jsem "místní kluk".

Otočili jsme to 2x, takže místo 2 až 3 hoďky to bylo 2+3 hoďky.

Dorothée nevěděla jak poděkovat a byla celá nesvá z toho, že kvůli nim nedám svých 45 kilometrů. Tak jsem jí říkal, že si myslím, že jestli to tam nahoře někdo hlídá, tak to určitě nebude brát jako ulejvání či zašívání. Oni teda jsou všichni tři věřící, i to bylo jedno ze včerejších témat, ale vtípek ji neurazil.

Maurice má rád matematiku a šachy, takže jsme trochu zvažovali i partičku, ale byl jsem na sebe přísný. To už by zašívání bylo.

Nakonec jsme se s Mauricem ještě otočili jednou pro tři velké špalky a cestou zpět mu to nedalo a nabídl jedné poutnické rodině kafe, že se mají stavit. Tak to hezky vyšlo, že když já jsem dával batoh na záda, noví poutníci k nim právě přicházeli.

Paní z té rodiny byla kdysi asi týden v ČR. Už si nevybavuji rok, ale v rámci nějaké mezivládní delegace či spolupráce jednali s premiérem a ministrama a ... Nic zajímavého pro poutníka. Teda až na to, že jídlo prý bylo hrozné, samý ostrý guláš. Ale na druhou stranu zkušenost, za kterou je ráda.

Jinak Jacques prý když ještě pracoval, tak šéfoval Totalu asi v 5 zemích, 5 let žil v Číně, ..., takže není divu, že znal SAP.

Odcházel jsem teda těsně před polednem, hladový a vysmátý. Hladový, protože fakt potřebuji sníst aspoň dva z těch čtyř pudinků a aspoň půlku sušenek a upít aspoň litr ledového čaje – z toho všeho, co jsem si koupil na večeři. Nechci to přece tahat. No a vysmátý z toho, že jsem zase zažil něco, co by mě ani ve snu nenapadlo. Kdybych byl spisovatel, tak s tím hurikánem, či co to bylo, to udělám přesně tak. Jeden den ho zmíním a druhý po něm uklízím.

Snědl a vypil jsem všechno, v břichu se to nese lépe.

A koho nepotkám ve Svatém Tondovi? Svět je malý. Jerry a Olivi. Mají dnes už o 15 km víc než já. Ale můj zážitek se jim líbil.

Pršet začalo dřív, než jsem vešel do lesa, takže do pár minut, ani to mě o úsměv nepřipravilo.

Ale pohled na krajinu úsměvný není. Vypadá to, jako by si vichřice oblíbily Camino. Pole slehlých slunečnic, polomy, ... Kvůli kalamitě jsou i náhradní úseky Camina, silniční. Nebýt té pohromy, tak by to byla pohodová krajina, něco jako Vysočina. Vlastně na Vysočině nejsou vinohrady. Tak spíš jako kolem Kyjova. Když kopečky, tak pohodové.

Projdu ještě Lectoure a někde v závětří postavím stan. Fučí fakt silně celý den, takže se na to závětří dost těším.

Ještě byl malý vedlejší cíl, místo s východem slunce. Ale to nevyšlo, cesty vedou trochu jinak, než jsem doufal. Tak aspoň trochu západ. V devět už si nemůžu vymýšlet, takže beru kompromis. Vysušit stan, večeři a spát. Padesátý den dovolené, první polovina, končí.