Den 62. (16.8.)

Mouchy (ne)sežerte mě

Další zázrak – špunty do uší. Jé, včera se slavila Santa Maria – a že nevíte, kdo mi špunty daroval. Moc velká nápověda, co? Poutnice Mária. Ještě jednou dík. Ony to nejsou obyč špunty, jsou to špunty speciální, voskové.

Vyrážím v 7 a jemně mrholí. To hezky vyšlo, že nebalím mokrý stan.

Asi tak 55 dnů jsem byl nejlépe anglicky mluvící široko daleko. Pak to bylo pár dnů fifty-fifty. No a dnes jsem šel s Johnem a Mattem. Seattle a Melbourne. USA a Austrálie. Přijde mi, že když se včera kolem mě u večeře bavili Španělé, tak jsem jim rozuměl podobně, jako dnes té jejich angličtině. Čímž neříkám, že bych se ve španělštině nějak moc zlepšil. Prostě jen výjevy. Něco o sledování F1 v televizi, nebo něco o ... Ale když pak John a Matt mluvili se mnou, tak to bylo o něco lepší. Myslím, že 3x neopakovali žádnou otázku. Ale 2x to až zas taková výjimka nebyla. Jakmile zjistili, že to jdu celé, tak těch otázek bylo dost. Snad jsem odpovídal ve správném pořadí ;) Když jsme se loučili, tak říkali, že jsou moc rádi, že mě potkali, že budou mít o čem vykládat. Jestli tím myslí mou angličtinu jsem se nezeptal. Ne, bylo to fakt fajn. Sice trochu pro mě zbytečně valili, ale on má být v televizi fotbal. Myslím, že v 11. A oni ho chtěli stihnout. Protože hraje USA s někým, kdo s nima taky jde Camino. A určitě mysleli klasický fotbal.

Jinak John je elektrikář (ale v naftařském průmyslu) a Matt vystudoval bezpečnost letového provozu a teď má poslední prázdniny. Chtěli by mě sledovat na Stravě, ale rozmluvil jsem jim to. Myslím, že automatický překlad do angličtiny by nebyl moc věrný. Takže ví jen co ze mě dostali.

Podle cedulí jsem dorazil do Kastílie.

Dal jsem si krásnou českou svačinu. Respektive dal jsem si svačinu v tak českém prostředí, jak to jen šlo. Prostě jsem ten španělský jogurt se španělskou buchtou zapil španělským džusem před stojící španělskou škodovkou.

Když jsem dojídal, tak dorazil kluk, co nám včera v auberge vařil, ale dál už nejde.
Takže pokračuji dlouho sám.

Těšil jsem se na snad desetikilometrový lesnatý úsek. Že to bude hezky ve stínu. Ale nenapadlo mě, že tam bude přehršel mušek. Jestli teda přehršel znamená děsně moc. Stačilo je chvilku nelikvidovat či neodhánět a byly v nose, v očích, v uších, ... A jak jsem tak s muškama šel, zaregistroval jsem před sebou postavu. Podle holí poutník, podle barvy bundy poutnice. Ale kdo jsem já, s fialovým dámským trikem v batohu, abych mohl podle barvy odhadovat pohlaví? Postava se dost motá, asi taky šílí z mušek. Fakt žena a fakt toho má dost. Jak nemá volné ruce, tak je jejich snadnou kořistí.

Anglicky neumí, prý jen německy. Tak jsem se plynulou němčinou zeptal, jestlipak je z Německa. Po záporné odpovědi (ta věděla, že nestojím o dlouhá souvětí. A vlastně kvůli muškám na ně asi ani neměla sílu) pak asi rovnou řekla Polsko. Tak jsem jí navrhl, ať každý mluvíme mateřštinou. A fungovalo to ideálně, teda v rámci možného. Nicméně když jsem jí po chvilce prozradil, že tím lesem půjdeme ještě asi pět kilometrů, tak řekla, že je hotová a že si musí dát pauzu. A to byl konec naší Česko-Polské družby.

Já si teda neumím představit jít ten úsek s čímkoliv v ruce. Možná kromě nějakého maxirepelentu. V podstatě jsem pořád tleskal před obličejem a málokdy to bylo naprázdno.

Po muším lese bylo městečko Agés a tam v hospodě seděl kluk, který chodí podobné štreky jako já (a vyrážel ze stejného auberge). Jen vychází zpravidla mezi pátou a šestou. V Agés končil, tak jsem si s ním dal pizzu a pivo, s asi deseti poutníky z asi deseti zemí prohodil pár společenských slov a šel dál, ještě kousek.

V mapě jsem měl vyhlédnuté dvě možné nocležiště. Žádné sice není takové, jak jsem si jej představoval, ale na druhém zůstávám. Tak snad se konečně zase jednou krásně vyspím.

Podle cedulí možná zbývá 515 kilometrů do Compostely.