Den 79. (2.9.)

Dovča

Z pátku na sobotu jsem se moc nevyspal, protože jsem chtěl co nejvíc sledovat skvělý výkon kamarádů na B7. Ale oni na tom byli hůř. Já jsem si z okna pokoje fotil východ slunce (další do sbírky) a oni běhali v Beskydech nahoru a dolů, v dešti, ... Tímto jim ještě jednou gratuluji.

Dopo jsem vyrazil, v rámci přípravy na odjezd, za nákupy. Běžecké trencle jsou super na Camino, ale do autobusu nic moc. To nemyslím kvůli parádě, potřebuji kapsy. Moje španělština dovoluje zeptat se na obchod s oblečením i pochopit, že mám štěstí, protože tady přesně takový, jaký potřebuji, je, i smůlu, protože v sobotu ani v neděli neotevírá. Ale já se stejně raduji, protože mluvíme s místní paní španělsky.

Tak si jdu obejít město, podívat se na mys. A na samém konci, když stojím u stánku se suvenýry a dívám se, co si nekoupím, tak ten někdo, kdo se dívá vedle mě, se najednou překvapeně zeptá "Antonio?". Mária, tělocvikářka. To není možné. Ale prý zrovna od toho Muxia je. Potkal jsem tady už i Estonky a Mária taky ještě někoho. Vyfotili jsme vlny i sebe, já ji doprovodil kousek zpět a pak jsem šel přece jen ještě jednou zkusit štěstí s těma kraťákama.

Další místní žena mi dala šanci, že by ve vedlejší ulici něco být mohlo. A bylo. Ne sice kraťasy, které bych si vybral u nás, ale do autobusu a Paříže nesrovnatelně lepší, než co mám na sobě.

Pak jsem si nakoupil ještě trochu jídla a na hotelu ho spořádal. A spal, protože B7 nefungovaly stránky. Škoda, že tu nemají váhu. Ještě chvilku se budu takto přejídat a doma už budu vážit jako při odjezdu. Vlastně odchodu. 

Odpo jsem si skočil zaplavat do oceánu – spíš abych si nevyčítal, že jsem nešel, než že by se mi nějak moc chtělo. A byla to koupel z kategorie otužileckých a odvážných. On vítr 13 m/s udělá hezké vlny s čepicema i v zálivu.

A kolem prochází další poutníci.

Rozmrazil jsem se na pokoji sprchou a vyrazil znovu na mys. Pro razítko a možná na mši pro poutníky, o tom mi říkala Mária.

Fouká fakt drsně. Začínám pochybovat, jestli nápad jít zítra cestu majáků, jak se prý jmenuje zelená, je rozumný. Ale láká mě to víc než válet se na pokoji.

Mši jsem neustál. Chodit 12 hodin denně problém není, ale hodinu stát nedokážu. Navíc když nevím, jestli to nebude podstatně déle. Vycházím z přeplněného kostela a vidím, že venku je spousta dalších lidí a poslouchá totéž z reproduktoru. Taky je tu asi víc poutníků než vevnitř. I když samozřejmě ne každý s holí je poutník.

Všichni místní se tváří, jako by nefoukalo. Takže asi na zdejší poměry pohoda. Racky to taky ba. Na závěr mši všichni tleskají.

Podle předpovědi dnes pršet nemělo, ale jak my tady všichni dobře víme, v Galícii prší každý den, takže je zbytečné to psát do předpovědi počasí. Cestou zpět jsem tedy opět zmokl. 

© 2023 Antonín Košulič. Tleskačova 1713, Kuřim 664 34 
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky